Lážo a hlavně plážo

Posledni tyden v Ekvadoru, tedy tyden, ktery jsme travili v Montanite, jsme se hodne nadreli. Ani nevite, kolik prace da premysleni nad tim, jake jsou vlastne vlny, jestli jit surfovat primo pred hotel, nebo o 50 metru dal, jestli uz si treba nemate vymenit prkno za nejaky pokrocilejsi… A pak jestli ma cenu po ty mega snidani zajit nekam na obed, na co mate asi tak chut, nebo jestli uz pockate do vecere a poradne se nadlabnete, kam pujdete na veceri a co si date, jestli si pri sieste mame lehnout do hamoku nebo na postel… ;-) No, za cely tyden jsme od plaze nebyli dal, nez 2 ulice! Nikdy v zivote bych nerekla, ze me tento styl traveni dovoleny bude bavit, ale po tom, co jsme cely tyden predtim jenom cestovali a hlavne kdyz na ty plazi jen nelezime, ale porad neco delame ve vode, tak tyden utece, ani nevite jak.

Se surfovanim jsme udelali fakt pokrok. Teda ne, ze bychom byli jak Ke11y Slater nebo Carissa Moore, ale v pene uz nas to ani moc nebavilo, protoze uz jsem sjeli v podstate kazdou vlnu az na plaz, takze jsme se rozhodli presunout se za vlny a konecne se naucit sjet vlnu jeste pred tim, nez se zlomi. Radeji jsme si na to vzali instruktora, lekce nas stala 30USD na osobu, ale byly to fakt dobre zainvestovany penize. Sjela jsem hned prvni vlnu a Misa sjel sam hned nekolik vln to odpoledne a byli jsme v naprosty euforii. Druhy den (uz bohuzel posledni) jsme to sli zkusit sami, sice to nebylo tak lehky, jako kdyz vas instuktor popostrci a rekne vam, kdy se mate postavit, ale i pres to jsme kazdej alespon jednu vlnu sjeli (na zacatek a na suchozemce je to urcite dobry). Potrebujem akorat vic cviku a praxe, ale to v Praze bohuzel neziskame :-(

Domu se nam nechtelo – cela dovolana byla uzasna. Lidi v Ekvadoru jsou neskutecne mili. Ne jen ze jsou mili, protoze jste turista a oni vedi, ze z vas budou nejaky prachy. Vlasne nikdy jsme nemeli pocit, ze nas chtej jako turisty natahnout. Proste jsou mili, protoze takovy jsou. Akorat jsme si s nima moc nepokecali – anglicky tam mluvi uplny minimum lidi a vetsina na vas kouka a nedokaze pochopit, ze spaneslky neumite, protoze spanelsky prece umi vsichni. Cela Jizni Amerika mluvi spanelsky, dokonce i Americani neco zvladaj, ale tyhle Cesi jsou tak omezeny, ze umi jen par zakladnich frazi :-) Potom nas dostala priroda – vubec jsme netusili, ze Andy jsou tak krasny. Neda se to ani popsat, to musi clovek videt. Ceny – pohodicka, i kdyz rozhazujete, tak vas vsechno stoji maximalne pulku toho, co doma. A ten relax v Montanite... A slunicko. Surfovani… A nikde, ani jednou za celych 14 dni jsem se necitila v nebezpeci, coz by mi asi nikdo pred cestou do Jizni Ameriky neveril.

No ale domu jsme bohuzel museli :-( V sobotu jsem si zabalili batuzek a vydali se autobusem do Guayaquil. Byl to uplne nejluxusnejsi bus, kterym jsme jeli – klimatizovanej, mistenkovej, nikde nezastavoval. Coz bohuzel taky znamenalo, ze nenaskakovali prodejci vseho moznyho a my se tak tesili, ze si v autobuse koupime jeste neco dobryho. Zvlastni je, ze tyhle prodejci mi ze zacatku celkem vadili, ale pak jsme sin a ne tak zvykla, ze kdyz nebyli, tak mi chybeli. Bylo to takovy malo ekvadorsky. Autobus stal 5.5USD a to bylo celkem hodne, za 3 hodiny cesty. Vyhodil nas na nadrazi kousek od letiste, taxik na letiste stal 3USD a to uz je fakt moc. Za to bychom se jinde mohli vozit po meste hodinu. Letiste je krasny, malinky, novy, klidny. Venku v jezirku plavou takovy ty cerveny kapri. Akorat ve VIP salonku neni zadarmo alcohol, to me fakt zklamalo. Do Madridu jsme leteli s LANem Ecuador, maj hezky, novy (nebo alespon zmodernizovany) letadla, prijemnou posadku, dobry jidlo. Akorat mista na nohy v economy nic moc, ale to asi neni u zadny aerolinky. V Madridu jsem meli na prestup asi 4 hodiny, takze pohodicka. Madridsky letiste mame radi, ale kdyz nam rekli, ze let do PRG je preknihovanej, tak jsme moc nadseny z predstavy, ze na nem mozna budem muset travit celou noc, nebyli. Nastesti jsme se na let dostali a dvere od bytu jsme odemykali kolem pul devate vecer. Uz ted se nam styska.

Budem muset co nejdriv zacit planovat dalsi dovolenou. Nejaky napady na zajimavou zemi s prijemnyma lidma, zajimavyma pamatkama nebo krasnou prirodou a idealnima podminkama pro surfovani? :-)

Montanita

Posledni noc v Kundalini probehla celkem v pohode, usnuli jsme bez spuntu, akorat ve dve rano nas vzbudila skupinka spoluhostu vracejici se z party. A za chvili - tuctuctuc - ve dve rano zacal hrat beach club a i pres boureni oceanu to bylo z vesnice slyset az k nam. Tak jsme si dali spunty a spali asi do sedmi. K snidani jsme si dali opet michany vajicka s nejakou houskou - asi by to do me nikdo nikdy nerekl, ale po vic jak tydnu snidani michanych vajicek zacly jit i me krkem! Vajicka sice miluju, ale uz jsme mela fakt chut na neco jinyho, nebo alespon jinak upraveny. Ale nic jinyho neslo. Po snidani jsme se sbalili, oblikli plavky a na chvili sli surfovat. Potom jsme hodili surfy do naseho noveho hotelu - Balsa Surf House se jmenuje - a sli pro zbytek veci do Kundalini. Sotva se nam to vsechno veslo do tasek, sice jsme poradne jeste nic nekoupili, ale nejak se nam asi nafoukly nase stavajici veci nebo co... Pres plaz jsme to vsechno nesli par set metru a to jsme fakt myslela, ze se uvarim a dusi vypustim! A jak me palily zada a jeste me do nich batoh drel! Jo a jeste jsem si koupila na plazi zarucene pravy Ray Beny za 5USD. Jsou to ty, co se ted hodne nosej - s barevnyma plastovyma obrouckama (mam cerno zeleny) a vypadam v nich trochu jako debil. nechce se mi na plazi nechavat svoje drahy Dolce a Gabana brejle, takze tyhle vyuziju :-)

V Balse jsme se mohli nastesti hned ubytovat a dostali jsme opravdu nadherny pokoj se dvema balkony - jedena maly ma vyhled presne na vlny a druhy vetsi s hamokem pro dva do zahrady. Strecha ma asi 3 metry na je temer cela otevrena, takze to takdy krasne vetra. A postel je pohodlna a tak pro tri :-) Uvelebili jsme se v hamoku a ani se nam nechtelo jit surfovat :-) Ale nakonec jsme se dokopali, Michal si jeste dosel do pujcovny vymenit prkno a ja jsem byla rana, ze neprisel s nakym pidi prkynkem ale naopak s longboardem - a jak mu najednou zacalo to jezdeni jit, na kazdy vlne se ted postavi a jede skoro na breh :-) Po osprchovani nas cekal malinky sok pri pohledu do zrcadla - ackoliv se poctive mazem vysokym faktorem, tak oba vypadame jak indiani. A ta bolest vecer! Mam samozrejme uplne vypaleny rukavy od lycrovyho tricka, ktery nosim na surf, nemuzu delat zadne mimicke pohyby celem, to mam pocit, ze me upadne kuze i s masem od kosti, zada tesne nad kalhotkama, no des! Grilovany morce hadr. Misa na tom neni o moc lip.

Na veceri jsme si zase zasli do vesnice. Tentokrat mel Michal grilovany krevety a ja rybu v kokosovy omacce. Moc dobry. Akorat je to tady celkove o dost drazsi, takze za takovy jidlo, coz je asi polovicni porce nez v Andach, zaplatice mezi 6 a 9USD. V Andach bylo jidlo max za 5 a bylo toho mnohem vic. Zpatky na hotelu jsme zjistili, ze Balsa sice je oaza klidu, ale par desitek metru vzdaleny beach club je pekna tuctucarna a i pres silnou bourku a boureni oceanu a vytrvaly dest jsme jeste ve tri rano slyseli hudbu, zpev, smich a hlasite hovory. Takze ani tady to neni dokonaly a spunty jsou nutnosti :-(

Protoze jsme moc nespali v noci, tak jsme hodne spali rano a vzbudili jsme se az po osme. A sli jsme na snidani, ktera byla uplne famozni - vyber z peti jidel, ja jsme si dala bananova livance s cerstvym ovocem a polite medem (priste si misto medu dam cokoladu) a Misa nejvetsi menu - jogurt s ovocem a musli, dve volska oka, pecivo a takovej bobek z kukuricnyho testa plnenej syrem. A k tomu byl nejakej cervenej dzus, malinko jsme v nem citila jako cernej rybiz a 2 hrnky kafe! Po snidani jsme se zase prevlikli do plavek, poradne se namazali a navlikli se do lycry, co je to nejhorsi, protoze to tricko mate fakt hodne na tele a ma fakt hodle uzke lemy, takze si tim odirate ten spalenej ksicht a ruce a to je mega bolest! Priste si misto S koupim minimalne XL! A vyrazili jsme asi na 2 hodky do vody. Jde nam to cimdaltimlip! A nastesti dneska jeste nezacalo svitit slunicko, to bychom asi uz byli uplne na troud!

Ted mame siesticku, Misa v hamoku a ja na nasi mega posteli a za chvilku zase pujdem zkusit surf. Mozna uz i nafotime nejaky fotky. Ted uz az do soboty asi nic novyho nebude - jidlo, siesta, surf, spanek a porad dokola :-)

Z Banos pres Riobambu do Montanity

Tak ja teda zacnu, ale Misa bude muset asi dokoncit, protoze ja mam dve pulky dnu tak nejak v mlze :-( Takze patek rano - opet jsme si dali poradou snidani - jak jsme pozdeji zjistili, tak to asi na par dni bude posledni poradna snidane, pak jsme se sbalili a sli jeste naposledy na prochazku po Banos. Pokoupili jsme nejaky svenyry, ja jsem si koupila krasny nausnice (kolikaty uz? a hlavne nevim, jak odolam tem dalsim, co tady maj...), zasli jsem na kafe a taky jsme sli okolo dvou grilu s napichanyma morcatama. Ale byli jsem jeste plny ze snidane a na obed bylo jeste brzo :-( Pak jsme se odhlasili z hotelu a kolem jedenacte se vydali na autobus do Riobamby. Podle napisu na oknech ruznych autobusovych spolecnosti by mel primy autobus do Riobamby jezdit priblizne kazdou pul hodinu. Mel by... Ale jak jsme zjistili, okna kancelare snesou vechno. Jeden jediny bus jel v jednu. Takze jsme si zasli do blizke restaurace na obed - jedine, co meli byla ryze, smazena kolecka brambrove kase, volska oka, par kolecek klobasy, avokado a salat. Ale bylo to dobry a stalo to 2,5USD. Jak jsme se na zacatku hor bali, tak na konci nam to tam pripadalo tak uzasny, ze se nam ani nechtelo odjizet.

Cesta do Riobamby trvala necele 2 hodiny. Riobamba si rika "Sultam And" a podle pruvodce je to hezke mesto s uzasnou architekturou 19.stoleti. Kazdopadne my jsme se jen potrebovali dostat bliz k Guayaquil, jinak bychom druhy den nestlihli prejezd do Montanity. Jinak se odsud delaji uzadne vylety na nejvyssi horu Ekvadoru Chimborazo, ale to my bychom z netihali. A uzasne Riobambske achitektury se mi zacalo chtit uz chvili po prijezdu zvracet (bud jsem se priotravila nejakym jidlem, neb jsem toho splacala moc dohromady) a bohuzel mi to zustalo i cely druhy den a bylo mi tak spatne, ze si toho mo nepamatuju, takze zbytek dopise uz Misa...

Co, já? No tak dobře dopíšu :). Takže můžu potvdit, že Riobamba je fakt strašné město. Architekturu jsme hledali marně, takže já jsem úspěšně rozměnil 200USD v bance (to možná budou poslední peníze, jelikož, jak se zdá v Montanitě žádné banky nejsou) :( a cestou zpátky do hotelu jsme hledali restauraci, marně. V centru nic takového není. Po odpočinku v hotelu, kde koupelna byla naprosto celá zplesnivělá a hajzl pořád tekl, jsme se vydali do místní tržnice, kde byly otevřeny nějaké ty jídelny, ale k večeru byly všechny zavřený. Veru nebylo už nějak tou dobou dobře a měli jsme hlad a zrovna když jsme si říkal, že bych si dal KFC se před námi zjevil GUS, západní řetězec s kuřatama. Dali jsme si každej za 4,50 kuře, smaženej banán se sýrem, kukuřici (mají jí tady asi 2x tak větší, než u nás) a brambory. Velice dobré. Po hodině zpátky v hotelu Veru začalo bejt špatně. No proseděla celou noc na záchodě a téměř nespala. Myslel jsem, že ráno se z toho dostane, ale to byl omyl. Nemohla nic jíst ani pít, před náma 3 hodiny cesty jenom serpentýny a zklesání z 3500m do 0m a pak další 4 hodiny ve 30stupních na pobřeží v neklimatizovaným autobusem. Zachoval jsem se jako frajer a o těch serpentýnách jsem jí neřekl :)). K tomu jsem zapomněl přibalit sáček na blinkání. Po snídani, kde Verča si dala čaj z koky, kterej moc nepomohl jsme se taxikem za 1usd přesunuli na nádraží, kde autobus jel okamžitě. Cesta byla naprosto úžasná a nezapomenutelná, to mluvím o mě :)). Krajina byla spektakulární, řidič šílenec a nic podobného jsem ještě neviděl. Bylo to jako kdybychom si zaplatili nějkou tour. Teda, kdybych já si zaplatil tourt. Veru ty serpentýny moc nedávala a já jsem měl lehké obavy, že vrhne. Nebyla jediná, kdo by vrhl. Každopádně jsem byl všímavý a viděl jsem že stevard rozdává těm co potřebujou pytlíky. Takže ve slovníku jsem se naučil, jak se řekne pytlík a žalůdek, a kdyby se Veru, chtělo opravdu rychle zvracet, měl jsem pytlík křupek v baťohu, které bych vysypal. No nebudete tomu věřit, ale Veru ty Andy přežila bez ztráty květinky. Pak se rozhodla napít vody na rovince a nejednou, že bude rychle zvracet. Použil jsem oba plány, ale nic. (dneska jsem baťoh od křupek vyčistil). Veru se udělalo v Guayaquil dobře na nádraží, všichni nám říkali, jak strašný to tam je, ale bylo pěkný i celý město se nám zdálo hezký, asi máme jiné vnímání krásy. Kámen úrazu bylo, že byla sobota a všichni z města se jeli koupat naším směrem. Na nádraží jsme dorazili v 12.45. Všechny autobusy do Montanity byly vyknihovaný a nejdřív jel v 16.30. Takže otázka, zůstat na nádraží a přije někdy ve 20.00 ve tmě nebo si vzít taxíka za 80USD po smlouvání? Okolnosti mluvili jasně, já jsem byl lehce nervozní, Verča celou noc nespala a na nádraží se všema zavazadlama se mi trávit 3,5hodiny nechtělo. V 15.30 jsem dorazili do Montanity, taxík byl asi první typ v Ecuadoru, protože to byla opravdu strášná rachotina. Celý vyčerpaný z cesty, z rozdílu teploty z +15 do +30 a změnou tlaku jsme se ubytovali v hostelu Kundalini. Město Montanita je vyhlášeno svým nočním životem a i když hotel Kundalini 55USD je přímo u moře nakraji města bordel byl tu noc slušnej. Po rychlém vykoupání, půjčení prken 120,-USD NA 6 DNÍ a večeři jsme si nasadili opět špunty do uší a šli spát celý v depresi, že jsem si všechno představoval trochu jinak.

Montanita, následující den ráno... Po 12hod. spánku, jsme se šli nasnídat. Hostel je opravdu trochu divnej, ne že není wifi na pokoji, což je tu standardem, ale personál ani nepozdraví na Vaše buenos dias. Snídaně toto jenom podtrhla, kdy cedule, že si můžu natočit jenom jeden hrníček kafe a 1 džus mi přišla trochu moc. Navíc, žádný výběr dva tousty a vajíčka. Hostel je druhým nejlépe hodnoceným hotelem v Montanite přitom. Při tucání v 9.00 asi 5min. vzdálený disco jsem se rozhodli, že se podíváme po dvou hotelých, které jsme našli na Tripadviseru. První byl Swiss point, výhoda byla, že tu byla klimatizace a majitel mluvil anglicky, měl pokoj za 60,-USD, ale nebyl u moře. Po vynaloženým úsilí jsem našli i nejlépe hodnocený hotel Balsa v Montanitě. Ano, tady to vypadalo jako hotel Banana Asul v Costa Rica. Balsu vlastní místní surfařský legendy, páreček francouzů. Hotel je přímo nad Pointem, to je nejlepší surfařský spot v celém Equadoru. No zkrátím to, hotel je dál od města asi 15min. chůze po pláži, noc stojí 90,-USD, to je jedna z nejvýšších cen v Montanitě, ale v Banánkovi jsem tuhle cenu platili taky. Takže jsme se rozhodli, že dalších 5 nocí, to znamená od zítra strávíme zde. Jak říká, moje maminka :)), je vždy důležité vrátit se do pěkného a v kundě pokoj 2x2metry celý v bílých dlaždičkách není. Skutečnost, že odcházíme jsme zdělili na recepci a šli surfovat. Vlny jsou zde obroský, neskutečně rychlý ve velkých rozestupech. Je to ráj. Po sježdění první vlny jsme věděli, že se nám tady fakt líbí. A už se nemůžeme dočkat zítřka...

Banos - trocha adrenalinu

Vcera jsme spali dlouho - vzbudilo nas neco (Michala kohout a me autobus) az pred sestou hodinou. Dali jsme si v hotelu snidani, ktera zase byla dobra, ale chvili nam trvalo domluvit se se slecnou, co vlastne dostaneme. Nakonec klasicky michany vajicka, atd. A cerstve udelany (vymackany je asi blby slovo) ananasovy dzus. Poradne jsme se najedli a na devatou vyrazili do kancelare agentury Geotours, kterou jsme si predem vyhlidli na TripAdvisoru, protoze mela ty nejlepsi recenze a kde jsme meli zamluveny canyoning. Agentur, ktere nabizeji spoustu aktivit v okoli Banos je tady nekolik v kazde ulici, takze opravdu je potreba zeptat se na recenze. Nektere aktivity jsou dost nebezpecne, takze je potreba dobre rozumet pruvodci (v nasem pripade musi umet anglicky vic, nez deset slov), musi mit funkcni vybaveni atd. Za canyoning jsme zaplatili 30USD za osobu a v cene byla doprava aso 20 min autem na vodopady, pujdeni vybaveni (neopren, neoprenova bunda, boty, sedak, helma), pruvodci a po navratu sendvic s dzusem (coz nam krasne stacilo k obedu). Pro ty, kdo nevi, co je canyoning - je to v podstate takove slanovani, akorat ze to nedelate na hole skale, ale na vodopadech. Nas tym tvorili dva ekvadorsti pruvodci, my dva, jedna holandanka, anglican, ir a jeden asi kanadan. A bylo to super! Nejdriv nas autem dovezli na misto za Banos, kde jsme se meli prevliknout do neoprenu. Byly to takove dve boudy, pred kteryma sedela jedna stara pani a varila cosi na ohni. V boude, kde se prevlikaly holky, bylo neco jako postel, take ja si myslim, ze tam ta pani i normalne bydli. Po prevliknuti jsme sli dzungli asi 20 minut jen takovou malou vyslapanou cestickou do prudkeho kopce, az jsme dosli k prvnimu, relativne malemu vodopadu, na kterem jsme si zkusili prvni slanovani. Nikdo z nas s tim nemel zkusenosti, takze ze zacatku to bylo fakt vtipny, ale clovek si postupne zvykne na to, ze se musi opravdu hodne povesit na lano a hodne zaprit nohama a pak uz to jde. Vodopady byly celkem 4, postupne se prodluzovaly a pak byl jedem mensi vodopad, ktery jsme sjeli po zadku. Voda byla hooodne studena, takze jsme byli radi, ze jsme relativne mala skupina a nemusime v tom mokru moc cekat. Celkove jsme byli ve vode asi 2 hodiny, nikomu se nic nestalo a vsichni byli nadseni!

Zpatky v Banos jsme snedli sendvic a chvili jsme si sli odpocinout na hotel. Pak jsme chteli zjistit na autobusovem nadrazi, jak se dostaneme odtud pryc, ale v kancelari spolecnosti, kterou potrebujem, zrovna nikdo nebyl. Tak jsme to vzali pres banku a rozmenili dalsi stovku (celkove jsme za 6 dni tady neutratili jeste ani 400USD a to fakt nijak nesetrime) a sli jsme na trek. Tentokrat uz jsme sli tou spravnou cestou a opravdu jsme se vyskrabali az na vyhlidku Bellavista, kde se ve velke vysce nad Banos tyci bily (v noci cervene osvetleny) kriz. Cesta to byla narocna, bylo teplo (odpoledne se taky hodne otepluje, konecne se uz muzem svliknout do kratasu a tricka), slunicko palilo a slo se do trasnyho krpalu, ale za ten vyhled to slalo. Po ceste dolu jsme se rozmysleli, jestli pujdem jeste na jedńu vyhlidku, ze ktere by mohla byt videt sopka, ale nakonec jsme sli do mesta na kafe a udelali jsme dobre, protoze jen co jsme dopili kafe a vratili se na hotel, tak zacalo slusne lejt. Jeste k tomu kafi - na presso tady moc nenarazite. Bohuzel ani prekapavany kafe nebo alespon turek tu neni uplne casty a vetsinou dostanete jen instantni brecku. A vcera stalo jen 50centu, ale jinak jsme za hrnek platili i treba 1,5USD a to by mi za trochu vychladlyho prekapanyho kafe prislo hodne i doma.

Takze na hotelu jsme si malinko odpocinuli, Misa napsal vcerejsi blog a trvalo mu to strasne dlouho, takze na veceri jsme vyrazili az kolem sedme. Po ceste jsme se jeste stavili v Geotours a na dnesni dopoledne koupili rafting (opet cena 30USD na osobu a v cene je tentokrat obed - polivka, kure s ryzi a desert). Veceri jsme meli zase v tipickem ekvadorskem fast foodu - vyberete si jidlo podle obrazku, k tomu piti, za chvili to mate na stole, stoly jsou neco jako jidelna, ale jidlo je dobry. Jak Misa vcera psal, ze je to tady drazsi, tak tyhle jidla stoji mezi 4 a 5USD. Ale je to porce tak pro dva - kopec ryze, hranolky, nekdy jeste cocka, a nekolik kusu masa (treba Michal vcera mel ctvrtku kurete a jeden velky platek grilovaneho veproveho). Pivo se tady prodava v 600ml lahvich a pokazdy se vsichni divej, ze chceme 2 lahve - pro kazdeho jednu :-)

Po veceri jsme slyseli hudbu z kostela, tak jsem se sli podivat. Zpival a hral sbor a lidi cekali ve fronte na pozehnani... Peknej zazitek. Spat jsme sli pozde - uz bylo po pul devate, ale byl klid a spali jsme bez spuntu az do peti do rana.

Na snidani jsme se opet napucali a v devet jsme se hlasili v kancelari Geotours na rafting. Tentokrat nas bylo ve skupine 7 - my dva, opet Tessa z Holandska, dva anglicani (poradne vypaseny, asi brachove, byli si hodne podobny a vypadali jak z nejakyho komiksu), kanadan a izraelec. A byli jsme dobra skupina, byla celkem sranda... Ani se mi na rafting nechtelo, protoze bylo uz od rana hnusne - mlha, slabe prselo, zima byla... pak nam zase dali ty vlhky neopreny a uplne mokry boty a u reky jsem se do toho museli navliknout, to jsem si rikala, ze jsme fakt asi blazni. A ted takove intermezzo - prave jsme zjistili, ze mame uplne vypaleny rukavy a to jsme dneska byli v kratkych rukavech jen prave na tom raftingu, kdy pulku casu prselo a pulku casu bylo uplne zatazeno! No takze zpatky na reku - jeli jsme jen jedna lod s guidem a jeden zachranny kajak. Sjizdeli jsme reku Patate, tedy jejich asi 8 km a byly tam pereje stupne 3, 3+ a asi dva pry byly skoro 4. Ale nevim nevim... Zas tak tezky to nebylo... Ale i tak, skoro vsichni vypadli alespon jednou z lode, jenom my s Michalem a Tessa jsme ani jednou nevypadli :-) I tak jsme byli uplne promoceny. Ale nikomu se nic nestalo a tak jsme si mohli v klidu dat obed - nejakou cervenou polivku, ktera bodla hlavne kvuli tomu, ze fakt zahrala, hovezi platek se zeleninou a bramborovou kasi (jaka lahudka, takova bramborova kase, kdyz vam ryze uz leze i usima) a jako desert cokoladovy kolac. A dzus, ktery chutnal jako pomelo. Pri obede jsme se bavili a zjistili jsme s Misou, ze jsme uplny mimoni - vsichni cestuji po cele jizni Americe a to na minimalne 6 mesicu!!! A my tech nasich tezce vydrenejch 14 dni... Meli bychom asi neco udelat se svym zivotem, strasne moc jsme toho propasli :-(

No kazdopadne na obede jsme se s Gilem z Izraele domluvili, ze odpoledne pujdem spolecne jezdit na koni po okoli a hned jsme si zamluvili dvouhodinovou vyjizdku od tri hodin. Meli jsem tedy jeste dost casu dojit si na hotel povesit mokre veci, zajit dar par smradlavych, ale hodne potrebnych veci (jako jedinou mikinu, dziny,..) do rychlopradelny a zajit si na kafe. Jo a taky jsme si koupili vec, ktera uz jsem zapomnela, jak se jmenuje, ale deĺaji to tady na kazdem rohu, vypada to jako turecky med, chutna to malinko jinak ale sladky to je snad jeste vic (me to chutna) a vyrabi se to tak, ze to vytahujou na haku na futrech a zase davaj zpatky a porad dokola. Ve tri nas vyzdvedla pani od konu (za 2hod projizdku jsme zaplatili 14USD za kazdeho) a to tepre zacal ten pravy adenalin. Ani jeden z nas kone neumi ovladat, nez jsme se dostali na prasnou cestu, tak jsme museli projet pres cele mesto, Michal urazil zrcatko u auta, bali jsme se, ze se kone neceho leknou a zplasi se. Ala pak uz to slo hezky, jen skoda ze bylo dost hnusne a moc jsme toho nevideli. Udelala jsem peknou blbost, ze jsem si vzala kratasy a ted mam spalene leve lytko. A jaky mela vyjizdka dopad na Michalovy... ehm... to by vam musel povypravet on sam (asi byste se zasmali :-)).

Takze za chvili jdem na veceri, pak nas ceka posledni noc v Banos. Zitra dopoledne chcem jste neco podniknout tady (mozna konecne ty termalni lazne) a odpoledne prejedem do Riobamby. Tak jen prespime jednu noc a pak tradaaa Montanita, plaze, slunicko, party, SURF :-)

Baňos, brána Amazonie

Ahoj, všichni, Verunka mi svěřila svůj blog abych pověděl, co se odehrálo včera v naší cestě Ecuadorem.

Po probuzení, kdy mé speciální špunty do uší odvedly opět svou práci více jak dobře jsme se zabalili, napucali se úžasnou snídaní a šli jsme zaplatit naše ubytování za dvě noce i se snídaní, které stálo 47USD. Byl jsem grant a nechal jsem 50USD, to proto, že dva dny předtím nás mama domu v rychlosti poslala na přímej autobus na kráter a tím nám ušetřila spoustu času.

Každopádně, za 1,50USD jsme se nechali odvézd na autobusový nádraží s myšlenkou, že buď pojede něco odsať nebo se postavíme k silnici a necháme se nabrat autobusem, který jezdí z Quita do Baňos. První varianta vyšla, no vyšla, stevard :)) na nás zakřičel Baňos a hrozně pospíchal a ani mě nenechal se podívat, na autobus, kam vlastně jede. Bus byl Ejecutivo, to jsou autobusy, který prý nezastavují u cest. První věc, která byla divná, že zastavoval :), druhá, že cesta stála 2USD za oba. I když měla stát 4USD. Nicméně jsme dojeli do města Ambato, to je na polovic cesty do Baňos a tam bus končil. Sehnali jsem další autobus, který pokračoval do Baňos, a kde po nás chtěli i pasy na zapsání. Společnos Expres Baňos, která vlastnila autobus, není vůbec expres a do Baňos jsme jeli asi dvě hodiny místo jedný. V autobuse dávali film man of honor ve španělštině, tak mě to fascinovalo :), že jsme baňos málem přejli a pokračovali do Puya. Ubytování (30USD za noc se snídaní) v hotelu La Chimenea probjehlo bez problémů a již nyní můžu říct, že teče telplá voda pro nás pro oba :)).

Baňos, společně s Puye je vstupní branou do Amazonie. Tyto města jsou unikátní z toho důvodu, že v celé Jižní Americe není lepšího a snažšího místa, jak se do Amazonie dostat. Za Puyem, kdysi býval už jenom prales, nicméně nyní se v oblasti těží ropa. Z toho plyne, pokud chcete do pravéAmazonie a chcete něco vidět, musíte dál do jungle. Minimální trip je 3-4dny. Původně v Praze jsme se chystali toto dobrodružství absolvovat, ale z hygienickej a hlavně z časovejch důvodů jsme to zavrhli. Stejně, tak nějak mám hřejivej pocit, že když se podívám na kopec, který je vidět z Baňos, tak vím, že za ním se rozprostírá svět sám pro sebe a tak si připadáte, že stojíte jakoby na konci světa. Ale Baňos a okolí skrývá samo o sobě dobrodružství víc, než dost...

Celé zbývající odpoledne proběhlo v courání se...Nejdříve jsme si šli prohlédnout město. Tady už turistika žije, ale nic takového, jako vorvanové tady nenajdete. Samí mladí lidi s baťohama. Ceny jsou tu o něco vyšší, třeba za dělnickej nášup, co si dala Veru (tři přírodní řízky, čtvrt kuřete, hranolky, čočka a rýže) 5USD,nehoráznost :)). Takže nejzajímavější ve městě je určitě kostel, kde jsou vyzobrazeny skutečné zázraky, které se staly v Baňos, všechny zázraky se staly, jak to tak v Ekvádoru bývá, když začala chrlit sopka. Tady sopka Tungurahua, která je hned za kilometr vysokým kopečkem. Dále jsou tady termální prameny, do kterých možná půjdeme. Po procházce městem Veru vymyslela trasu z Lonely Planet, když já jsem zrovna byl v oné druhé místnosti. No LP je strašnej guid, jak jsme se přesvědčil několikrát. Každopádně jsem se svěřil do rukou Verunky a vyrazili jsme. Zkrátím to, šli jsme na jinej kopec, než jsme měli jít, kterej byl na opačný straně a na vyhlídku, kterou jsme měli v plánu nedošli. Pak jsme zamířili do místní zoo, která za moc nestála. Verunka si koupila k večeři za 1USD smaženej banán plněnej sýrem a já kuře, lehce jsme se courli večerním Baněm a šli jsme spát. Jo a ještě jsem zapomněl říct, že jsem si koupili u cestovky na zítra canyonig :)).

Cotopaxi - Král And

Vcera se nam zase vcechno povedlo :-) Rano jsme v hotelu dostali uzasnou snidani (teda az na to, ze jsem si rekla o cafe con leche a dotala jsem hrnek ohrateho mleka a do konvicky malinko studeneho kafe, ktere jsem si k tomu mleku prilila. Hodne jsem to osladila a chutnalo to jak v nemocnici. Bala jsem se, ze se po tom poseru, ale dobry :-)). Hodne jsme se najedli a sli vyzkouset, jestli nas nekdo odveze na Cotopaxi - sopku, ktere se taky prezdiva Kral And. Sice neni nejvyssi hora And ani Ekvadoru, ale se svoji zasnezenou spici majestatne dohlizi na Andy. Bez horolezeckeho vybaveni se da dostat do vysky cca 4900mnm, pote uz potrebujete macky a takovou tu sekyrku a ty ostatni veci, ktery nevim, jak se jmenujou. V nedeli jsem se na moznost vyletu na Cotopaxi ptali v jedne cestovni agenture, kterou nam vsichni doporucujou. Byl tam jen neprijemnej chlapek, kterej nemluvil anglicky a rekl, ze v pondeli to neni mozne, protoze nemaj pruvodce. Vcera rano jsme tam sli znova, protoze nam lidi rikali, ze tam urcite je nekdo, kdo mluvi anglicky - zase ten samej chlapek. Tak jsme sli hledat jine agentury a pak jsem sli zase okolo teto a ve dverich stal jinej chlapek. Tak jsem se ho prisli zeptat a on ze anglicky sice nemluvi, ale odvedl nas do sveho auta, kde uz sedela nase znama Kalina z Polska (bydli ve stejnem hotelu a umi spanelsky i anglicky) a rychle jsme se domluvili, ze oni zrovna jedou na Cotopaxi, takze se klidne muzem pridat. Bozi! Cestou jsme se jeste stavili pro cokolady a Gatorade, coz jsou nezbytne veci na doplneni energie po vystupu a v obchodaku nam dokonce po deseti minutovem procesu overovani pravosti prijali padesatidolarovku :-)

Takze Cotopaxi - chvili jedete po Panamericke dalnici a pak odbocite na prasnou cestu a jedete asi 30km max rychlosti 20km/hod (celkove asi 2 az 2,5 hodiny cesty z Latacungy) na misto, kde musite nechat auto (asi 4500 mnm). Jak Michal trefne poznamenal, uplne dole to vypada jako na Sumave a i Kalina rikala, ze si pripada jako doma - proste borovicovy les. Cim vys stoupate, tim vic ubyva porostu. Nejdriv jsou zakrsle kere, pak trava, pak mech a lisejniky a na urovni parkoviste uz jen lava. Krajina pod Cotopaxi je nadherna, vyditelnost sice nebyla nic moc, porad se valily mraky, ale stejne jsme kousek And videli.

Na parkovisti jsem se navlikli do vseho, co jsme s sebou meli. Foukal vitr, prselo, teplota se blizila nule, vrchol sopky uplne v mlze. A pak jsme se vydali na opravdu dodne namahavou cestu pesky do boudy, ktere se tady rika refuge (neco jako utociste). Museli jsem prekonat 300 vyskovych metru, ale hlavne ze zacatku nam pripadalo, ze to nemuzem zvladnout - plice odmytaly pravidelne dychat, nohy se zvedali jen pod natlakem, asi v pulce cesty jsem mela pocit, ze mam v hlave uplne prazdno a nemohla jsem si vzpomenout ani na zakladni anglicka slovicka. A jeste nam do ksichtu neustale narazel strasny vichr a za chvili zacaly padat male kroupy a bodat nas do obliceje. Trochu masochismus. Ale ten pocit, ktery jsme meli, kdyz jsme se konecne vydrapali k boude a modli se vyfotit u cedule 4,810mnm, ten byl neprekonatelnej. Na chvili jsme se zastavili v chate, snedli cokoladu a vypili Gatorade a pak jsem pokracovali jeste o par desitek metru vys az na hranici snehu - uuuuzasny, byli jsme skoro na rovniku, snezilo a my stali na snehu! Kalina s pruvodcem sli po snehu jeste malinko vys, ale to my uz jsme riskovat nechteli (v teto vysce se pocita kazdy metr a preci jen po 3 nocich neni clovek uplne zaklimatizovany) a vratili jsme se zpatky do chaty, kde jsme si dali kelimek moc dobre horke cokolady (2USD za jednu) a pockali na ne. Cesta dolu uz sla uplne sama.

Odpoledne se mraky vzdycky zacnou protrhavat, takze kdyz jsme jeli dolu, tak jsme si jeste nekolikrat mohli vyfotit Cotopaxi se skoro uplne odhalenou snehovou cepici. Po ceste jsme se jeste zastavili u nadherneho jezera, to uz zase svitilo slunicko, ale jak bylo od rana hnuste, tak me ani nenapadlo se namazat, takze asi za pul hodiny na slunicku jsme si uplne spalila oblicej! Vypadam jak rak. Holt slunicko v temer 4000 metrech a jeste u rovniku asi pali jinak. Jo a za cely ten vylet jsme dohromady zaplatili 60USD.

Zpatky v Latacunga jsem konecne rozmenili v bance alespon jednu stovku na desetidolarovky, takze konecne zase mame penize, Misa si koupil slunecni bryle za 2,5USD (protoze svoje zapomnel doma), pak jsem si dali kure s ryzi, hranolkama a salatem a 2 fanty dohromady za 4USD, pak si Michal koupil jeste za dolar takovou smazenou kapsu plnenou sunkou a syrem a nakonec jsme se stavili v cukrarne (jsou tady ujety na zmrzlinu, v kazdy ulici jsou snad 3 cukrarny, kde jsou fronty na zmrzku, ktera je ale relativne draha - velka porce stoji 3USD) a dali jsme si kafe a brownies (moc dobry, ale za vsechno skoro 4USD = celkem drahy). Spat jsme sli lehce po sedme a to uz jsme fakt mleli z posledniho.

Latacunga a Quilotoa

Tak jsme vcera rano, jeste pred snidani, opustili Quito. Nejriv jsme jeli taxikem na autobusovy terminal Quitomba, bylo to pres cele mesto, byla nedele sedm rano a uz v tu dobu byla zacpa, takze cesta se docela protahla. Nadrazi bylo hezke moderni, ale moc dlouho jsme se tam nezdrzeli, rychle jsme koupili listky (tahaly se o nas 2 spolecnosti) za 5USD pro oba a za pet minut jel autobus do mestecka Latacunga. Oba jsme se shodli na tom, ze i kdyz se nam v Quitu opravdu libilo (mesto je na jizni Ameriku nezvykle ciste, upravene, pamatky jsou moc hezke a lide prijemni), tak jsme radi, ze konecne odjizdime do hor. V autobuse jsem si koupila svoje prvni seco, coz je kelimek s ryzi, kouskem kureciho masa a kouskem smazenyho bananu. Stalo to 1,25USD, bylo to opravdu dobre a nakonec jsme se z toho najedli oba, jak toho bylo moc.

V Latacunga jsme byli lehce po devate hodine, taxikem za 1USD jsme dojeli z autobusoveho terminalu do centra a ubytovali se v hotelu Cenral primo na hlavnim nadrazi. Nemeli jsme rezervaci, ale cetla jsem v ruznych recenzich, ze hotelu je tady dost a tehle je nejlepsi, kdyz vezmeme v uvahu pomer cena/kvalita. Mame pokoj s vyhledem na namesti, vlastni koupelnu a pripojeni na wi-fi. Hotel i jeho vybaveni sice uz pamatuji i lepsi leta, ale majitelka je opravdu mila pani, ktera sice neumi anglicky ani slovo, ale i pres to se nam snazi ve vsem pomoct a tak nejak se rukama nohama usmevem a nekolika slovy domluvime.

Takze jsme si dali zavazadla na pokoj a hned jsme vyrarili zpatky na autobusove nadrazi na autobus smer Quilotoa, coz je sopka asi 65km od Latacungy, ktera ma ve svem krateru nadherne smaragdove zelene jezero. Primy autobus jel zase asi za 5 minut pote, co jsme dorazili na nadrazi a za 2USD na osobu se dve honiny splhal do andskych kopcu po necem, co bylo asi silnice ve vystavbe, strasne rychle predjizdel, najizdel bokem do srazu... No meli jsme to misto Matejsky poute asi. Ale vyhledy byly naaadherny! A vsude se pasou kravy, lamy, cerny prasata... A pristupovali Ekvadorci, vetsina na hlave klobouky a na sobe ponco, ale nejvic sok jsme mela z zen - kloubouk, nekdy zdobeny pavym perem, spousta zlata v usich i kolem krku, satek pres ramena, sukne, podkolenky a lodicky na podpatku!!! Nekdy i jehlovym podpadku, s ditetem v naruci a vykracuji si to ve 4tis metrech nad morem po prasny ceste! Uz mi ted asi bude blby rikat, ze se mi nechce do centra Prahy chodit v podpatkach, protoze se po kocicich hlavach blbe chodi :-) Cestou jsme taky pocitili prvni priznaky vyskove nemoci (a porad jsme jese nenarazili na tu koku, abychom mohli proti ni bojovat) - zacala nas lehce pobolivat hlava.

Az na samy krater sopky Quilotoa jsme dorazili nekdy kolem poledne. Vyhled na krater a jezero asi 300 metru pod nama bych uchvatnej! Proste nadhera. Na Quilotoa zacina spousta trekovych trati, treba i nekolikadennich, kdy jdete po Andach, po ceste jsou hostely, kde muzete prespat ve spolecne mistnosti s ostatnima, sem tam nejake obcerstveni... Nebo muzete asi za 6 hodin cely krater obejit. A nebo jako my asi za 30 minut sejit dolu k jezeru. Cesta je to krasna, ale strasna - pisek, ktery se klouze pod nohama, strasne prudne srazy,... Cesta nahoru trva asi 3 hodiny, protoze musite jeste bojovat s vyskovou nemoci, takze se vam spatne dycha a busi vam srdce a kazdou chvili musite odpocivat. Vetsina lidi, ktere jsme potkavali, kdyz jsme sli dolu a oni uz slapali nahoru, vypadali, ze kazdou chvili zkolabujou. Po te, co jsme si zkusebne bysli 2 mensi kopecky a zjistili, ze to fakt neni zadna prdel, jsme se rozhodli pro druhou variandu vystupu - za 10USD na osobu jsme se nahoru nechali vyvest na mule :-) A to byl fakt zazitek! Mula smrdela (takze my taky), ale celkem chytre sama, bez jakehokoliv vedeni, vysla cely tek kopec za necelou pul hodinu! Akorat obcas se zastavily na vydejchani a to na ne pak pan od mul zasycel a oni se zase daly do pochodu. A kdyz jsme u toho pana od mul, to byl fakt machr - on celou cestu za tema mulama poklusaval, chvilema se teda chytl Michalovy muly za ocas a nechal se tahnout, ale zatimco jini jdou nahoru 3 hodiny, on to vyklusal za 30 minut! Pak nas dovedl do hostelu, kde nam dali nejakou polivku, ktera nevime, z ceho byla, ale byla dobra a bodla a dalsi seco (kure s ryzi a bananem, akorat tentokrat to chutnalo trochu jinak). Za to a 1,35litru Coca Coly jsme zaplatili 7,5USD. Primy autobus zrovna nejel, tak jsme jeli dzipem za 6 UDS do 14km vzdalene vesnice (ma slozite jmeno, ktere jsme zapomnela) a pak jsme hned skocili na bus do Latacungy za 1,25USD na osobu. Bylo kolem treti, takze zase zaclo prset a nebylo moc videt ven, ale jak jsme klesali, tak z nas postupne opadavalo to napeti a prestavala bolet hlava...

Na hotelu jsem si konecne dala horkou sprchu, na Misu uz bohuzel nezbyla tepla voda (ale ja prisaham, ze tak dlouho jsem tam nevyla, abych ji vsechnu vypotrebovala) a pak jsme sli na veceri. V nedeli vecer byla bohuzel otevrena jen pizzerie, ale lepsi neco, nez hlad. Jo a mame problem - mame strasne penez, ale nemame drobny. Samy 50 a 100dollarovky a nikdo nam je nechce brat. Vcera v pizzerii teda nemeli jinou moznost a nakonec nam vratili, ale nikde jinde s nima nepochodime. Dneska se pokusime rozmenit je v bance. Zvlastni pocit, kdyz jdete do restaurace a modlite se, abyste meli co nejvyssi ucet a kdyz je to jen 12,75USD, tak jste zklamany :-)

No, takze dneska jedem na Cotopaxi - krale And, zasnezenou sopku, kterou se nam vcera podarilo na chvili zahlidnout mezi mrakama. To zase vyplivnem plice :-)

Stred sveta a Stare Quito

Zase jsem s sanim o den pozadu. Teda tohle jsem napsala uz vcera vecer, ale nejak nestiham vybirat fotky, takze k postovani se dostavam az ted. Dnesni zazitky vam sepisu zase nekdy jindy :-)

Tak zatim zijem a musim rict, ze jsme si dnesek i dost uzili :-)

Po snidani jsme vyrazili Metrobusem, coz je obycejnej starej kloubovej autobus, kterej ma ale sam pro sebe vyhrazenej jeden jizdni pruh, coz se v mistni doprave opravdu hodi a do kteryho nastupujete z uplne zastresene vyvysene zastavky. Uz pri vstupu na zastavku zaplatite jizdne 25 centu. Dojeli jsme az na konecnou zastavku Ofelia, odkud nam hned jel autobus smer Mitad del Mundo - Stred sveta. Autobus byl prisernej, ridic blazen, byli jsme tam jediny gringove, ale za cca 20 minut jizdy jsme dohromady zaplatili 50 centu. Jinak jsme si prave v tom autobuse rikali, ze tady je ze vsech zemi kde jsme zatim byli, asi nejmin zastoupena nase rasa - v podstate kdekoliv, kam prijdeme, jsme jediny belosi. Ale zajimavy je, ze na nas nikdo nekouka, nikdo si nas neprohlizi, deti na nas neukazujou jako na exoty a dokonce jsme nikoho neslyseli vypustit z ust nic o gringach.

No takze na Stredu sveta jsme udelali par fotek, jak stojime s kazdou nohou na jiny polokouli, ale protoze jsme vedeli, ze tahle na zemi namalovana cara neni opravdovej rovnik, jenom jeden velkej historickej omyl (to vite ne vzdy existovala GPS), tak jsme se pote presunuli o par set metru dal do venkovniho muzea Inti-Nan, kde teprve zacala poradna sranda. Tady nam ukazali nejen zvyky puvodnich obyvatel okoli Quita (ktere Michal prejmenoval na kytovce), ale hlavne nam v praxi demonstrovali zvlastnosti rovniku - jako ze kdyz vypoustite vodu z umyvadla, tak se nedela vir, ale jakmile umyvadlo posunete o par metru dal, tak uz se dela a dokonce na kazde polokouli jinym smerem. Ze se tady da postavit vajicko na hrebik (coz se nam ovsem nepovedlo), uplne jinak tady funguje gravitace, atd... Byla to sranda a za tu cestu to kazdopadne stalo.

Zpatky jsme zase zaskocili do busu smer Quito, ridic rikal, ze nejede na Ofelii, ale na Maricsal, coz jsem teda uplne presne nevedela, kde je, ale hlavne, ze je to v Quitu, ze? No... cesta trvala mnooohem dyl a hlavne v Quitu se bus zacal splhat do kopcu ("pamatuj, cim vic jdes do kopce, tim je to vzdycky horsi - lidi jsou chudsi a nebezpecnejsi", znela nam rada, kterou nam dalo nekolik lidi, kteri s jizni Amerikou uz meli zkusenosti), ale nakoc jsme vystoupili vlasne presne tam, kam jsme se chteli dostat, akorat jsme to planovali malinko jinak. Byli jsme ve Starem Quitu, mistu, ktere je zapsano mezi pamatkami UNESCO a ktere ma neskutecne uzasne prijemnou atmosferu (teda alespon pres den - v noci se belochum moc nedoporucuje se tam zdrzovat). Prosli jsme nekolik ulicek a pak jsme navstivili par naaaadhernych baroknich kostelu, ten nejkrasnejsi urcite byl La Compania, jehoz steny jsou pokryty 23karatovym zlatem (ktere Spanele ukradli kytovcum). A pak jsme jeste vysplhali po zebriku na 74 metru vysokou vez novogoticke Baziliky, odkud byl nadherny vyhled na cele Quito i na kopec se sochou Panny Marie, ktera se nad mestem tyci. Kdyz uz jsme splhali nahoru po tom zebriku, tak zaclo bourit a foukat a kdyz jsme byli uplne nahore, tak zaclo lejt. Nez jsme sesplhali dolu, tak jsme byli cely promoceny, takze jsme se rozhodli dat si kafe a neco maleho k snedku v kavarne ve druhem patre Baziliky. To neco maleho bylo zabalene v nejakem zelenem (snad bananovem) liste, bylo to jakoby uplacane z brambor nebo mozna spis kukuricneho testa, se zeleninou a kurecim masem a bylo to moc dobre. Jinak splhani na vez nam dalo fakt zabrat - clovek ztraci v temer 3000 metrech nad morem veskere iluze o sve kondici - dycha se hur, ale hlavne jsem mela pocit, ze mi snad chce vyskocit srdce z hrudniho kose!

Zpatky do hotelu jsme jeli taxikem - porad prselo a hlavne to bylo daleko. Jeste bychom meli jit na veceri - dostali jsme doporuceni na restauraci, kde vari ekvadorskou kuchyni vcetne morcat, ale Misa usnul, tak nevim, jak se dokopem. Tak zatiiim :-)

PS: Zatim jsme jeste nikde nenarazili na koku :-(

PPS: Morce probehlo. Teda ono bylo usmazeny, takze behat uz nemohlo, ale bylo drahy (podelili jsme se o jedno, stalo 25USD), maso slo tezce od kosti, ale jinak chutnalo moc dobre. Takovej tvavsi a jemnejsi kralik, no... :-)

Ecuador - Quito

Ahoj, zdravime z Quita :-) Quito je hlavni mesto Ekvadoru a druhe nejvyse polozene mesto na svete (cca 2800mnm). Prileteli jsme teprve vcera vecer a ted je lehce po seste rano mistniho casu, takze jeste moc nevime, o cem Quito vlastne je, ale dneska to snad pozname.

Cesta sem byla super, jen nas lehce zklamal hotel Etap v Amserdamu, protoze tam nemaj svitici hlavice u sprch jako v Etapu v Parizi. Z Amstedramu se dal ten temer dvanacti hodinovy let prezit hlavne diky tomu, ze jsme dostali trojsedacku sami pro sebe v Economy Comfort tride (takze vic mista na nohy), KLM serviruje moc dobry jidlo, posadka je prijemna a jeste k tomu byl dobry vyber filmu (doporucuju Umelce, kdo jste ho jeste nevidel). Tesne pred Quitem jsme konecne sletli pod mraky a poprve jsme videli Andy a jak jsem se tak kochala a nadsene fotila, tak mi Michal vylil za krk asi pul kelimku vody - to se pry dela, kdy poprve prekracujete rovnik :-) Quito je z vysky mnohem prijemnejsi, ney treba San Jose v Kostarice - nikde nejsou videt zadne plechove strechy od slumu, prekvapive tady neni ani smog. Letiste je male, trochu jsem se divila, jak muzou zvladnou odbavid treba tu tripplesedmu, kterou jsme prileteli a kdyz jsme videla, jak vydnavaj bagaz na pas, tak jsem se jen smala - prijedou auticka s kuframa, pas castecne jezdi i venku do plochy, tak je asi 5 lidi, ktery kufry hazi primo a pas a protoze pas evidentne neni koncipovany na 300 a vice kufru, tak vevnitr jsou jeste dalsi chlapi, ktery kufry yase sundavaj a hazej je na zem.

No kazdopadne na letisti jsme si z 10 UDS vzali taxika (meli jsme sice domluvene vyzvednuti od hotelu, ale asi na nas zapomeli a stejne by nas natahi, protoze to melo stat 10 USD) a patecnim odpolednim provozej jsme se pomalu doplazili do hotelu, ktery je primo na kraji nejvic nejrusnejsiho centra noveho mesta. Ubytovali jsme se ve skromnem pokojiku a hned vyrazili na veceri. Byl patek kolem seste vecer a namesti hned za nasim hotelem plne baru, restauraci a diskotek se pomalu zacinalo plnit mladyma lidma, kteri vyrazili za zabavou. Nez jsme se najedli (jsem presvedcena, ze to bylo nejdrazsi jidlo, ktere v Ekvadoru budeme jist a stalo nas 20USD), tak uz bylo namesti plne, auta houkala, hudba hrala na plny koule, do toho se vsichni hlasite bavili a my vyrazili do postele. Slava nasim uzasnym spuntum do usi, diky kterym jsme se celkem dobre vyspali. Kdyz jsme se kolme ctvrte rano vzbudili, tak to venku jeste zilo :-) Jinak na me zatim Ekvadorci pusobi prijemne a jeste jsem tady ani nemela pocit, ze bych nela byt v nebezpeci. Vcera vecer, kdybych nevidela, ze ty lidi vypadaj malinko jinak, tak bych klidne mohla rict, ze sedime v baru nekde ve Spanelsku nebo Portugalsku. Zato Misa porad zkouma, jaka jsou nejvic nebezpecna mista ve meste, cte blogy, kde se lite sveruji s tim, kde komu co ukradli, dokonce odmitl jet i mestskym autobusem. Ale ja jsem ho premluvila a pojedem, nejsme prece zadny becka :-)

Takze za chvili pujdem na snidani, pak vyrazime kousem za Quito na misto, ktere se jmenuje Stred Sveta. Prochazi tudy rovnik a vajicko tady stoji na spicce. Potom pojedem prozkoumat centrum stareho Quita, ktere zapsane mezi pamatkami UNESCO a nakonec bude zase nejaka vecere a pokud to vsechno prezijem, nikdo nas neokrade uplne o vsechne, nezastreli nebo nepodrizne, tak se Vam zase ozvu :-)