Zase jsem s sanim o den pozadu. Teda tohle jsem napsala uz vcera vecer, ale nejak nestiham vybirat fotky, takze k postovani se dostavam az ted. Dnesni zazitky vam sepisu zase nekdy jindy :-)
Tak zatim zijem a musim rict, ze jsme si dnesek i dost uzili :-)
Po snidani jsme vyrazili Metrobusem, coz je obycejnej starej kloubovej autobus, kterej ma ale sam pro sebe vyhrazenej jeden jizdni pruh, coz se v mistni doprave opravdu hodi a do kteryho nastupujete z uplne zastresene vyvysene zastavky. Uz pri vstupu na zastavku zaplatite jizdne 25 centu. Dojeli jsme az na konecnou zastavku Ofelia, odkud nam hned jel autobus smer Mitad del Mundo - Stred sveta. Autobus byl prisernej, ridic blazen, byli jsme tam jediny gringove, ale za cca 20 minut jizdy jsme dohromady zaplatili 50 centu. Jinak jsme si prave v tom autobuse rikali, ze tady je ze vsech zemi kde jsme zatim byli, asi nejmin zastoupena nase
rasa - v podstate kdekoliv, kam prijdeme, jsme jediny belosi. Ale zajimavy je, ze na nas nikdo nekouka, nikdo si nas neprohlizi, deti na nas neukazujou jako na exoty a dokonce jsme nikoho neslyseli vypustit z ust nic o gringach.
rasa - v podstate kdekoliv, kam prijdeme, jsme jediny belosi. Ale zajimavy je, ze na nas nikdo nekouka, nikdo si nas neprohlizi, deti na nas neukazujou jako na exoty a dokonce jsme nikoho neslyseli vypustit z ust nic o gringach.No takze na Stredu sveta jsme udelali par fotek, jak stojime s kazdou nohou na jiny polokouli, ale protoze jsme vedeli, z
e tahle na zemi namalovana cara neni opravdovej rovnik, jenom jeden velkej historickej omyl (to vite ne vzdy existovala GPS), tak jsme se pote presunuli o par set metru dal do venkovniho muzea Inti-Nan, kde teprve zacala poradna sranda. Tady nam ukazali nejen zvyky puvodnich obyvatel okoli Quita (ktere Michal prejmenoval na kytovce), ale hlavne nam v praxi demonstrovali zvlastnosti rovniku - jako ze kdyz vypoustite vodu z umyvadla, tak se nedela vir, ale jakmile umyvadlo posunete o par metru dal, tak uz se dela a dokonce na kazde polokouli jinym smerem. Ze se tady da postavit vajicko na hrebik (coz se nam ovsem nepovedlo), uplne jinak tady funguje gravitace, atd... Byla to sranda a za tu cestu to kazdopadne stalo.
e tahle na zemi namalovana cara neni opravdovej rovnik, jenom jeden velkej historickej omyl (to vite ne vzdy existovala GPS), tak jsme se pote presunuli o par set metru dal do venkovniho muzea Inti-Nan, kde teprve zacala poradna sranda. Tady nam ukazali nejen zvyky puvodnich obyvatel okoli Quita (ktere Michal prejmenoval na kytovce), ale hlavne nam v praxi demonstrovali zvlastnosti rovniku - jako ze kdyz vypoustite vodu z umyvadla, tak se nedela vir, ale jakmile umyvadlo posunete o par metru dal, tak uz se dela a dokonce na kazde polokouli jinym smerem. Ze se tady da postavit vajicko na hrebik (coz se nam ovsem nepovedlo), uplne jinak tady funguje gravitace, atd... Byla to sranda a za tu cestu to kazdopadne stalo.Zpatky jsme zase zaskocili do busu smer Quito, ridic rikal, ze nejede na Ofelii, ale na Maricsal, coz jsem teda uplne presne nevedela, kde je, ale hlavne, ze je to v Quitu, ze? No... cesta trvala mnooohem dyl a hlavn
e v Quitu se bus zacal splhat do kopcu ("pamatuj, cim vic jdes do kopce, tim je to vzdycky horsi - lidi jsou chudsi a nebezpecnejsi", znela nam rada, kterou nam dalo nekolik lidi, kteri s jizni Amerikou uz meli zkusenosti), ale nakoc jsme vystoupili vlasne presne tam, kam jsme se chteli dostat, akorat jsme to planovali malinko jinak. Byli jsme ve Starem Quitu, mistu, ktere je zapsano mezi pamatkami UNESCO a ktere ma neskutecne uzasne prijemnou atmosferu (teda alespon pres den - v noci se belochum moc nedoporucuje se tam zdrzovat). Prosli jsme nekolik ulicek a pak jsme navstivili par naaaadherny
ch baroknich kostelu, ten nejkrasnejsi urcite byl La Compania, jehoz steny jsou pokryty 23karatovym zlatem (ktere Spanele ukradli kytovcum). A pak jsme jeste vysplhali po zebriku na 74 metru vysokou vez novogoticke Baziliky, odkud byl nadherny vyhled na cele Quito i na kopec se sochou Panny Marie, ktera se nad mestem tyci. Kdyz uz jsme splhali nahoru po tom zebriku, tak zaclo bourit a foukat a kdyz jsme byli uplne nahore, tak zaclo lejt. Nez jsme sesplhali dolu, tak jsme byli cely promoceny, takze jsme se rozhodli dat si kafe a neco maleho k snedku v kavarne ve druhem patre Baziliky. To neco maleho bylo zabalene v nejakem zelenem (snad bananovem) liste, bylo to jakoby uplacane z brambor nebo mozna spis kukuricneho testa, se zeleninou a kurecim masem a bylo to moc dobre. Jinak splhani na vez nam dalo fakt zabrat - clovek ztraci v temer 3000 metrech nad morem veskere iluze o sve kondici - dycha se hur, ale hlavne jsem mela pocit, ze mi snad chce vyskocit srdce z hrudniho kose!
e v Quitu se bus zacal splhat do kopcu ("pamatuj, cim vic jdes do kopce, tim je to vzdycky horsi - lidi jsou chudsi a nebezpecnejsi", znela nam rada, kterou nam dalo nekolik lidi, kteri s jizni Amerikou uz meli zkusenosti), ale nakoc jsme vystoupili vlasne presne tam, kam jsme se chteli dostat, akorat jsme to planovali malinko jinak. Byli jsme ve Starem Quitu, mistu, ktere je zapsano mezi pamatkami UNESCO a ktere ma neskutecne uzasne prijemnou atmosferu (teda alespon pres den - v noci se belochum moc nedoporucuje se tam zdrzovat). Prosli jsme nekolik ulicek a pak jsme navstivili par naaaadherny
ch baroknich kostelu, ten nejkrasnejsi urcite byl La Compania, jehoz steny jsou pokryty 23karatovym zlatem (ktere Spanele ukradli kytovcum). A pak jsme jeste vysplhali po zebriku na 74 metru vysokou vez novogoticke Baziliky, odkud byl nadherny vyhled na cele Quito i na kopec se sochou Panny Marie, ktera se nad mestem tyci. Kdyz uz jsme splhali nahoru po tom zebriku, tak zaclo bourit a foukat a kdyz jsme byli uplne nahore, tak zaclo lejt. Nez jsme sesplhali dolu, tak jsme byli cely promoceny, takze jsme se rozhodli dat si kafe a neco maleho k snedku v kavarne ve druhem patre Baziliky. To neco maleho bylo zabalene v nejakem zelenem (snad bananovem) liste, bylo to jakoby uplacane z brambor nebo mozna spis kukuricneho testa, se zeleninou a kurecim masem a bylo to moc dobre. Jinak splhani na vez nam dalo fakt zabrat - clovek ztraci v temer 3000 metrech nad morem veskere iluze o sve kondici - dycha se hur, ale hlavne jsem mela pocit, ze mi snad chce vyskocit srdce z hrudniho kose!Zpatky do hotelu jsme jeli taxikem - porad prselo a hlavne to bylo daleko. Jeste bychom meli jit na veceri - dostali jsme doporuceni na restauraci, kde vari ekvadorskou kuchyni vcetne morcat, ale Misa usnul, tak nevim, jak se dokopem. Tak zatiiim :-)
PS: Zatim jsme jeste nikde nenarazili na koku :-(
PPS: Morc
e probehlo. Teda ono bylo usmazeny, takze behat uz nemohlo, ale bylo drahy (podelili jsme se o jedno, stalo 25USD), maso slo tezce od kosti, ale jinak chutnalo moc dobre. Takovej tvavsi a jemnejsi kralik, no... :-)
e probehlo. Teda ono bylo usmazeny, takze behat uz nemohlo, ale bylo drahy (podelili jsme se o jedno, stalo 25USD), maso slo tezce od kosti, ale jinak chutnalo moc dobre. Takovej tvavsi a jemnejsi kralik, no... :-)
No comments:
Post a Comment