Cotopaxi - Král And

Vcera se nam zase vcechno povedlo :-) Rano jsme v hotelu dostali uzasnou snidani (teda az na to, ze jsem si rekla o cafe con leche a dotala jsem hrnek ohrateho mleka a do konvicky malinko studeneho kafe, ktere jsem si k tomu mleku prilila. Hodne jsem to osladila a chutnalo to jak v nemocnici. Bala jsem se, ze se po tom poseru, ale dobry :-)). Hodne jsme se najedli a sli vyzkouset, jestli nas nekdo odveze na Cotopaxi - sopku, ktere se taky prezdiva Kral And. Sice neni nejvyssi hora And ani Ekvadoru, ale se svoji zasnezenou spici majestatne dohlizi na Andy. Bez horolezeckeho vybaveni se da dostat do vysky cca 4900mnm, pote uz potrebujete macky a takovou tu sekyrku a ty ostatni veci, ktery nevim, jak se jmenujou. V nedeli jsem se na moznost vyletu na Cotopaxi ptali v jedne cestovni agenture, kterou nam vsichni doporucujou. Byl tam jen neprijemnej chlapek, kterej nemluvil anglicky a rekl, ze v pondeli to neni mozne, protoze nemaj pruvodce. Vcera rano jsme tam sli znova, protoze nam lidi rikali, ze tam urcite je nekdo, kdo mluvi anglicky - zase ten samej chlapek. Tak jsme sli hledat jine agentury a pak jsem sli zase okolo teto a ve dverich stal jinej chlapek. Tak jsem se ho prisli zeptat a on ze anglicky sice nemluvi, ale odvedl nas do sveho auta, kde uz sedela nase znama Kalina z Polska (bydli ve stejnem hotelu a umi spanelsky i anglicky) a rychle jsme se domluvili, ze oni zrovna jedou na Cotopaxi, takze se klidne muzem pridat. Bozi! Cestou jsme se jeste stavili pro cokolady a Gatorade, coz jsou nezbytne veci na doplneni energie po vystupu a v obchodaku nam dokonce po deseti minutovem procesu overovani pravosti prijali padesatidolarovku :-)

Takze Cotopaxi - chvili jedete po Panamericke dalnici a pak odbocite na prasnou cestu a jedete asi 30km max rychlosti 20km/hod (celkove asi 2 az 2,5 hodiny cesty z Latacungy) na misto, kde musite nechat auto (asi 4500 mnm). Jak Michal trefne poznamenal, uplne dole to vypada jako na Sumave a i Kalina rikala, ze si pripada jako doma - proste borovicovy les. Cim vys stoupate, tim vic ubyva porostu. Nejdriv jsou zakrsle kere, pak trava, pak mech a lisejniky a na urovni parkoviste uz jen lava. Krajina pod Cotopaxi je nadherna, vyditelnost sice nebyla nic moc, porad se valily mraky, ale stejne jsme kousek And videli.

Na parkovisti jsem se navlikli do vseho, co jsme s sebou meli. Foukal vitr, prselo, teplota se blizila nule, vrchol sopky uplne v mlze. A pak jsme se vydali na opravdu dodne namahavou cestu pesky do boudy, ktere se tady rika refuge (neco jako utociste). Museli jsem prekonat 300 vyskovych metru, ale hlavne ze zacatku nam pripadalo, ze to nemuzem zvladnout - plice odmytaly pravidelne dychat, nohy se zvedali jen pod natlakem, asi v pulce cesty jsem mela pocit, ze mam v hlave uplne prazdno a nemohla jsem si vzpomenout ani na zakladni anglicka slovicka. A jeste nam do ksichtu neustale narazel strasny vichr a za chvili zacaly padat male kroupy a bodat nas do obliceje. Trochu masochismus. Ale ten pocit, ktery jsme meli, kdyz jsme se konecne vydrapali k boude a modli se vyfotit u cedule 4,810mnm, ten byl neprekonatelnej. Na chvili jsme se zastavili v chate, snedli cokoladu a vypili Gatorade a pak jsem pokracovali jeste o par desitek metru vys az na hranici snehu - uuuuzasny, byli jsme skoro na rovniku, snezilo a my stali na snehu! Kalina s pruvodcem sli po snehu jeste malinko vys, ale to my uz jsme riskovat nechteli (v teto vysce se pocita kazdy metr a preci jen po 3 nocich neni clovek uplne zaklimatizovany) a vratili jsme se zpatky do chaty, kde jsme si dali kelimek moc dobre horke cokolady (2USD za jednu) a pockali na ne. Cesta dolu uz sla uplne sama.

Odpoledne se mraky vzdycky zacnou protrhavat, takze kdyz jsme jeli dolu, tak jsme si jeste nekolikrat mohli vyfotit Cotopaxi se skoro uplne odhalenou snehovou cepici. Po ceste jsme se jeste zastavili u nadherneho jezera, to uz zase svitilo slunicko, ale jak bylo od rana hnuste, tak me ani nenapadlo se namazat, takze asi za pul hodiny na slunicku jsme si uplne spalila oblicej! Vypadam jak rak. Holt slunicko v temer 4000 metrech a jeste u rovniku asi pali jinak. Jo a za cely ten vylet jsme dohromady zaplatili 60USD.

Zpatky v Latacunga jsem konecne rozmenili v bance alespon jednu stovku na desetidolarovky, takze konecne zase mame penize, Misa si koupil slunecni bryle za 2,5USD (protoze svoje zapomnel doma), pak jsem si dali kure s ryzi, hranolkama a salatem a 2 fanty dohromady za 4USD, pak si Michal koupil jeste za dolar takovou smazenou kapsu plnenou sunkou a syrem a nakonec jsme se stavili v cukrarne (jsou tady ujety na zmrzlinu, v kazdy ulici jsou snad 3 cukrarny, kde jsou fronty na zmrzku, ktera je ale relativne draha - velka porce stoji 3USD) a dali jsme si kafe a brownies (moc dobry, ale za vsechno skoro 4USD = celkem drahy). Spat jsme sli lehce po sedme a to uz jsme fakt mleli z posledniho.