Sopka Poas - Monteverde

Ted je utery, asi lehce před patou hodinou rano mistniho casu. Sice ted nemam pristup na internet, ale musim vam rychle sepsat vcerejsi zazitky (alespon nanecisto do Wordu), dokud jsem jich plna a dokud je neprebijou dnesni dobrodruzstvi :-)
V San Jose se konecne umoudrilo počasí a hory byly videt cele rano, zadne mraky… Zato ten vzdousek… Hned, jak jsme otevreli dvere od pokoje, poznali jsme, ze je pondeli. Takovy smog v Praze nezazijete snad ani za tech nejmrazivejsich dni! Cesta taxikem do centraly Budget Rent a Car, kterou jsme v nedeli absolvovali 2x za maximalne 7 minut, nam ted trvala asi pul hodiny. Konecne jsme si pujcili auto – Daihatsu 4x4, docela dobry vozitko (Jirko, sorry, ale nefungovalo to, museli jsme to vyresit jinak – jezdime bez GPS a to je tady fakt docela… husty J) a vyrazili na cestu z města. Teda z města… Z pujcovny se na hlavni tride dalo odbocit jen doprava, coz je směr DO města. Ještě v nedeli, byly na hlavni tride 3 pruhy ve smeru do centra a 2 ve smeru z centra. Ted jsme zjistili, ze ve všech pruzich jezdi auta jen jednim smerem – DO CENTRA. Do ted nevime, jestli je to nejake zvlastni pondelni pravidlo, nebo jen prosazeni prava silnejsiho – vic nas jede do města, zaberem celou silnici – stalo nas to hodne nervu, ale nakonec jsme nasli svůj směr a dostali se na Panamerican Highway. K Panamerican Highway se ještě dostanu, je to docela zajimava kapitola…

Mozna bych ted mela rict, ze jsme puvodne měli v planu jet v nedeli na sopku Arenal, teda spis do jejiho okoli. Je to stále aktivni sopka, ze které vyteka lava, pod ni jsou termalni lazne, kde se muzete koupat v pramenech ohrivanych lavou… Ale protože jsme se ze San Jose dostali az o den pozdeji, rozhodli jsme se asi hodinu před odjezdem, ze Arenal vynechame, protože jen cesta San Jose – Arenal – Monteverde by nam zabrala minimalne 8 hodin a to by byl hodne unavny den. Místo toho jsme vyrazili na sopku Poas, která je vice-méně po ceste do Monteverde. A jsme presvedceny, ze jsme udelali dobře! Musim rict, ze tady uz jen ta cesta je obrovsky zazitek. Odbocili jsme z Panamerican Highway a pote jsem jeli asi 30 km porad do kopce, projizdeli jsme malyma vesnickama, sem tam se naskytl nadherny vyhled do udoli, před která se valily bile mraky, na kavove plantaze, zakryte cernou plachtou, kravy pasouci se na kopcich, a hlavne husty prales. No nadhera. Nakonec jsme konecne vyjeli na sopku Poas, do vysky něco přes 2.700 mnm, zaplatili vstupne do parku 10USD za osobu + 3USD za parking a vyrazili mlznym pralesem ke krateru. Tahle prirodni rezervace je jina, nez ostatní v Costa Rice. Az nahoru vede asfaltova silnice a pro navstevniky jsou tady 3 trasy s betonovou cestou, pristup je dokonce i pro vozickare. Po hlavni ceste jsme dosli k hlavnimu krateru, ze ktereho se stále vali bile oblaky vyparu (a taky tam byl smrad, jako by si cela Costa Rica najednou uprdla). Nejdriv bylo bylo videt jen kousek krateru, vsechno ostatní bylo zahaleno v mlze. Pak se zahalilo uplnne vsechno a vzduch se skoro nedal dychat, kolik v nem bylo vyparu. A pak najednou – vsechna mlha pry a dno krateru bylo nadherne videt. Vsechno jsem nafotili, natocili, vyfotili jsme taky kolibriky, který kolem poletovali a vydali se na cestu v smaragdove zelenemu sopecnemu jezirku, které je v jednom z vedlejsich krateru sopky. Tahle cesta uz byla malinko narocnejsi, sice prad betonova, ale uzka a hodne do kopce, rozhlizeli jsme se kolem, jestli v pralese (mimochodem je tady něco, cemu rikaji „trpaslici prales“, protože v této nadmorske vysce jsou stromy zakrsle) neuvidime nejake zajimave zviratko, ale narazili jsme jen na poloochocnou veverku poasskou, která pry zije jen tady. Cesta od jezirka k parkovisti byla ještě zajimavejsi, beton byl prerusovan mostiky a schody, jak jsme stoupali a klesali, menila se i sklatba porostu v pralese a chvilema se vsechno zahalilo do mlhy.

Z Poasu jsme jeli zase dolu na Panamerickou dalnici. Uz jsme měli trochu hlad, ja mela hlavne chut na kafe, tak jsem nesmele navrhla, ze az najedeme na dalnici, mohl by třeba nekde po ceste by Mekac. Na to mi Misanek ovšem odvetil, ze na slavne Panamerican Highway uz jsme. Opravdu se to nedalo poznat, dalnice je tvorena jednim, pruhem v kazdem smeru, bez nejakych zabran nebo svoditel, bez najezdu a slozitych sjezdu a taky maximalni povolena rychlost je 80 km/h, ale vetsinou je snizena na 60 a nekde i min. Verte mi, nase okresky jsou proti tomu luxusni autostrady!!!

Vedeli jsem z pruvodce, ze do mlzneho pralesu Monteverde, do ktereho jsme měli namireno, vede z dalnice jen nezpevnena cesta, ale ze ta cesta bude takovy zazitek, to jsme opravdu necekali. Mohli jsme si vybrat z nekolika cest, ale zadna nebyla znacena uz od dalnice, tak jsme jeli samozrejme az tou poslední. Mysleli jsme, ze nezpevnena = prasna cesta, ale zjistili jsme, ze tady nezpevnena = spousta ohromnyho kameni a trocha hliny. Do toho stoupani snad 90% a ze nas vita cloud forrest – mlzny prales, jsme zjistili ihned, co jsme sjeli z dalnice – zaclo lejt jak z konve, cim vic jsme stoupali, tim vetsi byla mlha, chvilema nebylo videt na krok. Ale obcas se mlha roztrhala a nam se naskytl uzasny vyhled na zelena udoli. No, podtrzeno secteno – Misa je fakt machr, ze tu cestu (porad maximalne na dvojku), celych 37km zvladl!!! Monteverde je mestecko, které hodne pripomina alpske turisticke vesnicky, jeden hotel vedle druheho, restaurace, informacni centra. My jsme se ubytovali v bungalovech na kraji mestecka a skocili jsme si na první (moc dobře) kostaricke jidlo do opravdove restaurace. Spat jsme sli az kolem sedme hodiny mistniho casu a to je na nas uz docela vykon, ze jsme to vydrzeli.