Celou noc nas budil dest. Chvilema prselo malo, chvilema lilo jak z konve, ale v mlzn
em pralese se asi není cemu divit. Rano jsme si dali kaficko a snidani na verande bungalovu (uz neprselo, naopak se krasne vyjasnilo a nekdy i vykouklo s
lunicko) a v pul sedme jsme vyrazili do prirodni rezervace Monteverde (vstup bez pruvodce 17USD za osobu – uff). Puvodne jsme chteli jit na prochazku s pruvodcem, který by nas upozornoval na zajimava zvirata a rostliny, ale nechtelo se nam cekat, protože prohlidky zacinaji az v pul osme a my byli v parku před sedmou. Tak jsme se vydali sami a doufali jsme, ze prece jen zahlidneme nejake to zviratko (v propagacnich materialech se nepise o nicem jinym, nez kolik je tady druhu zivocichu). Videli jsme zase jednu veverku (a to ještě z d
alky), několik nezajimavych ptaku, kolibrika a par motylu. Tot vse! Ty re
ci o zviratech jsou podle nas jen propagacni famy pro nalakani turistu. Ale prales jinak zase krasnej, uplne jinej, nez na Poasu, vysoke stromy, liany, vsude same parazitni rostliny (epifity). Tohle vsechno je tam ve skutecnosti videt a bere to dech, jenom na fotkach to vypada jako jeden zeleny flek :-(
Hned vedle vchodu na rezervace je kavarna, před kterou jsou krmitka pro kolibriky – do krmitek se dava nektar a kolibrici z nich sosaji (a perou se mezi sebou). Alespon nejaka zvirata tady mají.
No a na co jsme se opravdu nejvic tesili byla navsteva adrenalinoveho parku. Nejs
driv jsme si dali Sky-Walk,
coz je prochazka po trase, na které je pet zavesenych mostu, vsechny v koruchach nebo nad korunama stromu a nektere jsou i 100 metru dlouhe a třeba 40 metru nad zemi. Akorat nam hned na zacatku zase padla mlha a zacalo prset, takze jsme toho bohuzel moc nevideli. Po ceste jsme měli potkat ve stromech třeba gibony, ale kde nic, tu nic :-( I tak je to ale zazitek. A potom jsme presli na Sky-Trek. Teda presli… museli jsme na nej prejet Sky-Tramem – lanovkou, protože Sky-Trek (nebo se tomu taky říká canopy nebo zipline) je vlastne sjizdeni hory po lanech, kdy je clovek zaveseny popruhama a karabinama a svisti třeba az 70 km rychlosti. Lan bylo celkem 9, od 300 do 750 metru dlouhych a nejvyssi 
bylo zavesene 100 metru nad zemi. S Michalem se porad preme, jestli bylo vetsi vzruseni to, ze jsme v silnem vetru a prudkem desti jeli do mlhy, kde jsme nevideli na 10 metru před sebe, nebo jestli by bylo lepsi, kdyby nebyla mlha a videli bychom pod sebou tu stometrovou hloubku. No kazdopadne – nikdo se strachy nepoto (i když po druhy jizde jsem fakt premyslela, ze to vzdam), vsichni prezili, vsem se nam to moc libilo a kdyby to nestalo 75USD za osobu, tak to dame urcite ještě jednou. Dojeli jsme dolu cely promoceny, zablaceny, ale fakt nadseny!
A pak uz nas cekala jen zpatecni cesta (zase v mlze a desti po kameni), 30 km na dalnici a potom asi 100 km k pobrezi Ticheho oceanu. Zvlastni je, ze Tamarindo je jedno z nejvyhledavanejsich mist pro surfovani na svete a pritom ani k nemu nevede asfaltka, ale jen nejaka udusana hlina. Nastesti uz po rovine a v mnohem lepsim podneb
i, takze sestu jsme zvladli celkem rychle a hotel jsme nekonec taky nasli. „Bohuzel“ se jim nejak popletly rezervace a do pokoje, ve kterem jsme měli bydlet, uz nekoho nastehovali, takze jsme dostali novomanzelske apartma s balkonem, na kterem by se dal tat fotbal a vyledem na oceam za cenu puvodniho pokoje (takze asi za polovic). Jaka skoda… :-))) Ale i v novomanzelskem apartma se nam vecer prohanel po zdi gegonek a porad nam nec skrabe na strope – nevime, jestli je to nejaky leguan, veverka nebo krysa, ale dela to docela kraval.
Jo a k veceri mel Misa jidlo, které se jmenovalo Happy Cow a byl to hovezi steak a bananem a ještě nejakou omackou, podavane s bramborovou kasi a dusenou zeleninou a ja mela cesnekove kalamary s ryzi. K tomu 2 mistni piva Imperial a jedna frozen margarita, to se nam to ale spinkalo :-)
em pralese se asi není cemu divit. Rano jsme si dali kaficko a snidani na verande bungalovu (uz neprselo, naopak se krasne vyjasnilo a nekdy i vykouklo s
lunicko) a v pul sedme jsme vyrazili do prirodni rezervace Monteverde (vstup bez pruvodce 17USD za osobu – uff). Puvodne jsme chteli jit na prochazku s pruvodcem, který by nas upozornoval na zajimava zvirata a rostliny, ale nechtelo se nam cekat, protože prohlidky zacinaji az v pul osme a my byli v parku před sedmou. Tak jsme se vydali sami a doufali jsme, ze prece jen zahlidneme nejake to zviratko (v propagacnich materialech se nepise o nicem jinym, nez kolik je tady druhu zivocichu). Videli jsme zase jednu veverku (a to ještě z d
alky), několik nezajimavych ptaku, kolibrika a par motylu. Tot vse! Ty re
ci o zviratech jsou podle nas jen propagacni famy pro nalakani turistu. Ale prales jinak zase krasnej, uplne jinej, nez na Poasu, vysoke stromy, liany, vsude same parazitni rostliny (epifity). Tohle vsechno je tam ve skutecnosti videt a bere to dech, jenom na fotkach to vypada jako jeden zeleny flek :-(Hned vedle vchodu na rezervace je kavarna, před kterou jsou krmitka pro kolibriky – do krmitek se dava nektar a kolibrici z nich sosaji (a perou se mezi sebou). Alespon nejaka zvirata tady mají.
No a na co jsme se opravdu nejvic tesili byla navsteva adrenalinoveho parku. Nejs
driv jsme si dali Sky-Walk,
coz je prochazka po trase, na které je pet zavesenych mostu, vsechny v koruchach nebo nad korunama stromu a nektere jsou i 100 metru dlouhe a třeba 40 metru nad zemi. Akorat nam hned na zacatku zase padla mlha a zacalo prset, takze jsme toho bohuzel moc nevideli. Po ceste jsme měli potkat ve stromech třeba gibony, ale kde nic, tu nic :-( I tak je to ale zazitek. A potom jsme presli na Sky-Trek. Teda presli… museli jsme na nej prejet Sky-Tramem – lanovkou, protože Sky-Trek (nebo se tomu taky říká canopy nebo zipline) je vlastne sjizdeni hory po lanech, kdy je clovek zaveseny popruhama a karabinama a svisti třeba az 70 km rychlosti. Lan bylo celkem 9, od 300 do 750 metru dlouhych a nejvyssi 
bylo zavesene 100 metru nad zemi. S Michalem se porad preme, jestli bylo vetsi vzruseni to, ze jsme v silnem vetru a prudkem desti jeli do mlhy, kde jsme nevideli na 10 metru před sebe, nebo jestli by bylo lepsi, kdyby nebyla mlha a videli bychom pod sebou tu stometrovou hloubku. No kazdopadne – nikdo se strachy nepoto (i když po druhy jizde jsem fakt premyslela, ze to vzdam), vsichni prezili, vsem se nam to moc libilo a kdyby to nestalo 75USD za osobu, tak to dame urcite ještě jednou. Dojeli jsme dolu cely promoceny, zablaceny, ale fakt nadseny!A pak uz nas cekala jen zpatecni cesta (zase v mlze a desti po kameni), 30 km na dalnici a potom asi 100 km k pobrezi Ticheho oceanu. Zvlastni je, ze Tamarindo je jedno z nejvyhledavanejsich mist pro surfovani na svete a pritom ani k nemu nevede asfaltka, ale jen nejaka udusana hlina. Nastesti uz po rovine a v mnohem lepsim podneb
i, takze sestu jsme zvladli celkem rychle a hotel jsme nekonec taky nasli. „Bohuzel“ se jim nejak popletly rezervace a do pokoje, ve kterem jsme měli bydlet, uz nekoho nastehovali, takze jsme dostali novomanzelske apartma s balkonem, na kterem by se dal tat fotbal a vyledem na oceam za cenu puvodniho pokoje (takze asi za polovic). Jaka skoda… :-))) Ale i v novomanzelskem apartma se nam vecer prohanel po zdi gegonek a porad nam nec skrabe na strope – nevime, jestli je to nejaky leguan, veverka nebo krysa, ale dela to docela kraval.Jo a k veceri mel Misa jidlo, které se jmenovalo Happy Cow a byl to hovezi steak a bananem a ještě nejakou omackou, podavane s bramborovou kasi a dusenou zeleninou a ja mela cesnekove kalamary s ryzi. K tomu 2 mistni piva Imperial a jedna frozen margarita, to se nam to ale spinkalo :-)
No comments:
Post a Comment