Tak jsme si koupili novy spacaky – nadherne teploucky a mekkoucky – a vyrazili na vikend do Rakouska zase vyzkouset nasi fyzickou, ale hlavne psychickou odolnost. Prirodni park Hohe Wand se nachazi necelou hodinu jizdy z Vidne na jih, takze z Prahy nam cesta pres Brno trvala asi 4.5 hodiny – pohodicka. Prekvapive jsme celou cestu jeli po rovine, zadny stoupani do hor a protoze byla totalni tma, tak jsme si neumeli predstavit, na cem ze to budem druhy den lezt.
Do ulpne noveho kempiku “Hohe Wand Blick – Camp” jsme dorazili kolem pulnoci. Vzhledem k tomu, ze se jedna o jediny kemp v okoli, jsme se bali, ze nebudeme mit ani kam postavit stan, ale byly tady celkem asi 3 auta (vsechny s ceskou RZ), takze najit relativne rovny misto nebyl az takovy problem. Akorat nas prekvapil hodne silny vitr, postavit stan dalo celkem praci. Chvilema to vypadalo, ze odletime se stanem zpatky do Vidne. Ale podarilo se a mohli jsme se jit prospat. Sice to moc neslo, vitr foukal tak silne, ze se na nas strecha stanu pravidelne pokladala a stromy nad nama hrozive vrzaly. Rano jsme cely rozlamany vstali po sedmy hodine, vitr porad ficel a bylo celkem chladno, takze nas prekvapili rakousky seniori, kteri si kraceli smerem k Hohe Wand jen v trickach a kratasech. Udelali jsme si v zavetri toalet kafe a snidani, zaplatili kempovny (tohle je zajimavy – kemp je samoobsluznej, takze poctivci si pouze vyplni uctenku, daji penize do obalky a tu vhodi do schranky. Za to dostanou placek na stan a cistej, vyvonenej zachod s mydlem, toaletakem a papirovejma uterkama. Akorat sprcha tu neni, ale to se da dve noci prezit). Mezitim jsme se rozkoukali – primo proti nam se tycila asi 300 metru vysoka skala a na uplnem vrcholu vyhlidka Skywalk. Super, takze lezt bude kde.
Vyrazili jsme po silnicce (nadhernej asphalt na longboard, prijemnej sklon, nekdy to budem muset zkusit) mezi pasoucima se kravama ke skalnimu masivu. Pro zacatek neco lehciho – beckova ferrata, tj, par kramli a jeden delsi zebrik a zase par kramli. Super, to by slo. Nahore na nas cekalo stado kamziku (teda Julie zjistila, ze to nejsou kamzici, ale kozorozi, ale meli jen takovy kratky rohy. Zase ale je pravda, ze to bylo docela mohutny, tak to asi fakt kamzici nebyli). Pak cesta lesem pres udoli a pak zase nahoru. Krasne odpocinkove misto se trema jakoby postelema s vyhledem do krajiny pod nama. Ani se nam nechtelo pokracovat dal, ale nakonec jsme se prece jen hecli. Pak cvicna ceckova ferrata – sestup po lane s krasnyma stupama a chytama, predejiti skupiny asi deseti deti ve veku kolem sesti let, vystup po hodne hladky stene. Nakonec par kramli a jsme pred hospodou, kde si davame pivko. 
Nasleduje sestup ackovou ferratou, coz je vlastne takova prudsi cesta dolu, jisteni rozhodne nepotrebujeme, a cesta zpatky k hospode. Ta uz je zajimavejsi – deckova ferrata, ale zadny lano, jen kramle. A ty kramle byly sakra daleko od sebe, nekdy se na ne nedalo ani dosahnout, lide mensiho vzrustu (ja a Julie) muzou mit nekdy problem. Na nekolika usecich chybi jisteni uplne. Vrcholem je vystup kominem a protazeni se ouzkou dirou v jeho usti (musela jsem si sundat batoh, jinak bych se tam nevesla). Poslednich par kramli pred koncem byly od sebe hooodne daleko a stena bez stupu a chytu, to jsme s Julii mely mensi problem se vytahnout, ale daly jsme to (i kdyz jsme si u toho asi hodne unavily ruce a druhy den nam ta sila chybela). Pivko v hospode a sestup kolem kamziku (kozorohu) do kempu, to uz byla celkem pohodicka. Vitr se nastesti utisil ve chvili, kdy jsme dorazili pod skaly a cely den bylo krasne, takze jsme si to krasne uzili i vcetne nadhernyho pocasi. V noci uz jsme spali jak zabity.
V nedeli mel Honza naplanovany vystup na Skywalk ferratou HTL Steig. Tahle ferrata je fakt maso – podle znaceni D-E, spis bych to ale videla na to E. Uz na zacatku je uplne hladka stena cca 20 metru a pak previsek. Julie to vzdala uz po asi dvou metrech, ja jsem se sotva vysplhala pod previs a pak zase pokorne slezla dolu, protoze bych uz opravdu nemela silu v rukou na dalsich 200 metru. I Michal mel s previsem problem, ale nakonec se rozhodl pokracovat v ceste. My jsme si s Julii mezitim vysly na Skywalk vcerejsi beckovou ferratou a po prijemne cesticce, za hodinu jsme byly nahore. Po asi pulhodine vysli HTL 2 cesi, ktery sli pred nasima klukama, za nima 2 Rakusanky, ktery sli po nasich klukach. A za nima asi hodinu nikdo!!! Vzhledem k tomu, ze jsem vedela, jak je ferrata tezka, jsem byla hodne nervozni. Vyhlizela jsem vrtulnik, zachranku, nastesti se nic takovyho neblizilo. Po hodine zacali chodit dalsi lezci, tak se mi malinko oddychlo – prece by bezvladne visiciho lezce jen tak nekdo neoblezl a nepokracoval dal. Proste jim to jde pomaleji.
Po vic jak dvou hodinach cekani se konecne objevili kluci v dalce, prelezli hrozive vypadajici vzdusny travers a vyskrabali se konecne k nam na vyhlidku. Celkove jim to trvalo skoro 5 hodin (podle pruvodce ma ferrata trvat 2 hodiny). Michal mel od lana do krve rozedreny prsty a skoro uplne mrtvy ruce. A my se mezitim s Julii krasne prismahly na slunicku. Takze kluci se vyskrabali, dali jsme na vrcholku posledni pivo, pak se seskrabali dolu dost neprijemnou cestou (na michala pritom funel a dupal kamzik/kozoroh), v kempu nasedli do auta a vydali se asi v sest zpatky na Prahu.
Vikend to byl opravdu narocny, ale pocasi vyslo bezvadne a ferraty byly dost vyzivny, takze jsme byli sice unaveny, ale hodne spokojeny.
