Dlouho jsme nikde nebyli a ted nic vetsiho z ruznych duvodu ani neplanujem, tak jsme se rozhodli, ze se alespon pripojime k Julii a jejim kamaradum vstric novemu, pro nas zatim tajemnemu dobrodruzstvi – ferratam. Cervencove svatky byly jako delane na takovy vylet, takze jsme ve stredu po praci sbalili stan a spacaky (no, bylo toho vic, vlastne se nam to sotva do kufru od auta veslo) a vyrazili pres Plzen a Mnichov smer italske Dolomity. Do cile – mestecka Cortina d’Ampezzo, konkretne do campu Dolomity – jsme prijeli kolem seste rano, postavili stany a zalezli na hodku a pul se prospat. Musim tady zminit, ze jsem jeste nikdy nespala ve stanu jinde, nez u babicky na zahrade. Ze jsem z toho mela opravdu panickou hruzu. Neni to jen o spani ve stanu, ale i o vzdalenosti sprch a toalet (mimochodem v tomto campu velmi luxusnich a cistych a se zaviracima dverma a prostornych a s teplopu vodou cely den a bez zetonu) a bordelu ve vecech (vetsina veci v kufru auta, neco ve stanu, neco pred stanem, neco se susi,…). Ve finale mi vlastne vadil jen ten bordel ve vecech a taky malinko to kafe 2v1 k snidani, ale pak jsme objevili, ze na recepci campu delaj presso za euro a bylo to v pohode. Na rozdil od ostatnich jsme si odmitli v Italii varit k veceri instantni testoviny (ackoliv nam bylo pripominano, ze to ke stanovani patri) a kazdy vecer jsme vzali auto a zajeli do mesta do jedne z nekolika pizzerii a tam si pochutnavali na pravych italskych testovina, pizze, zmrzline a espressu (coz podle me zase patri k vyletu do Italie). A akorat mi v noci byla ve stanu zima. Pro priste si musime poridit lepsi spacaky. A mozna taky stan, co nepromokne.
Takze prvni den, po hodine a pul spanku jsme vyrazili na svou prvni ferratu. Dojeli jsme na parkoviste a z blankytne modreho nebe najednou byla cernocerna tma, lilo jako z konve, blesky litaly. Pockali jsme na autobusovy zastavce a pak se rozmysleli, co bude nasledovat. Vypadalo to ale, ze se pocasi umoudrilo, takze jsme nakonec na ten Strobel preci jen vyrazili. Uz nastup pro nas byl malinko sok – takovej krpal, my vyrazili celkem pozde, takze kluci nahoru podle me pomalu bezeli, ja tam za nima malem vyflusla plice, nohy mi malem uhorely… Ale dobry, k ferrate jsme to uspesne zvladli, akorat ve chvili, kdy se zase zacalo nekde v dalce bourit a na nas zase lehce prselo. No nevzdali jsme to, laicky jsme usoudili, ze bourka je daleko a ze nam nic nehrozi a sli splhat. A to byl dalsi sok – ono se proste leze nahoru! Jako normalne leze po skale. Mno, asi jsme si toho meli zjistit vic uz pred cestou. Vlastne asi ne, to by nas tam nikdo nedostal. Nicmene zvladli jsme to! Uz v pulce z nas nadseni salalo. Moc nas to bavilo, me osobne moc bavily i ty vyhledy do krajiny i pohledy primo dolu. Zadna zavrat, zadny strach z vysek. A kdyby se neco stalo a treba uklouzla noha nebo ruka… porad jsme prece jisteny. No, takze naplneny endorfinama a adrenalinem a buh vi jakejma jeste jinejma hormonama jsem se vydrapali az nahoru, pokochali se vyhledama na Cortinu a Dolomity a jali se sestupovat suti. To uz takova prdel nebyla. Kluci sice seskakali dolu jako lanky, ale ja se sotva drzela na nohou. Unavena po pouze 1.5 hodine spanku a nekolikahodinovem vystupu jsem se nedokazala uvolnit a klouzat dolu, kolena bolely, kotniky se podlamovaly… Ale nakonec jsme to zvladli vsichni a ve finale jsme jeste s Michalem byli pochvaleny, jak nam to napoprve krasne jde. A ten pocit, kdyz jsme dorazili k auto byl neprekonatelny!
Druhy den jsme dali ferratu Punta Anna. Podle pruvodce mel nastup trvat hodinu a pul, ale zase se zatahlo a v dalce hrmelo a my vedeli, ze pred ferratou je refuge, tak jsme pridali do kroku a posledni kus jsme doslova bezeli, protoze kolem litaly blesky a padaly kroupy, a nastup jsme dali asi za 20 minut. Jinak takhle nejak si predstavuju zazrak – stoupate, kolem vas jen skaly, 2 svistove, krovi, zacne bourka, zacnou padat kroupy a najednou se za zatackou objevi chata a majitel na vas mava, abyste sli dovnitr a neleje vam horkou cokoladu. Super. Bourka nastesti presla a asi za 2 hodiny jsme pokracovali dal. Ferrata byla naaaadherna. Krasne exponovana, zadna turistika, hezkejch snad 5 hodin jen lezeni, tezky useky… No uzasny. Sestup byl zase suti, ale tahle sut byla pekna, mekka, ja uz nebyla tak unavena, takze to dolu slo samo.
Posledni den jsme se rozdelili do vic skupin podle toho, jak narocnou ferratu jsme chteli jit. My se rozhodli s Julii a Michalem pro Lipellu – nastup ok, nic moc hlouhyho, pak vystup stolou (celovky a baterky, schody a kameni, uzasnej zazitek, nebylo to tezky, ale proste zajimavy), a pak traverzy, lehci i tezsi ferraty, zase traverzy, nadherny vyhledy… Sli jsme to uplne na pohodicku, protoze kluci pred nama sli uplne to samy, ale navic jeste s cca dvouhodinovym vystupem na vrchol Tofany, takze jsme vedeli, ze nemusime pospichat. Nakonec jsme se s klukama sesli akorat presne v hospode pri sestupu, dali pivko za 5 euro a jeli do campu.
V nedeli dopoledne jsme jeste v mistnim supermarketu nakoupili nejake italske pochoutky a vydali se na cestu domu. U Mnichova byla bohuzel dost velka zacpa, takze jsme se asi o hodku zdrzeli, ale i tak jsme v Praze byli kolem osme vecer, takze jeste dost casu vybalit a dat se nejak do kupy. Suma sumarum – mame dalsi sport, kterej nas fakt bavi. Dolomity jsou nadherny. Parta dobra. Koupime lepsi spacaky a pristi rok jedem zas.
